Jak náš mozek reaguje v době (současné) krize

Mnoho lidí se při současné pandemii necítí dobře, špatně se jim pracuje nebo je trápí obavy i když se jim nic závažného neděje (nejsou nemocní ani neřeší přímé finanční ohrožení). Proč to tak je? Proč nás celosvětová krize ovlivňuje i když ji od sebe máme daleko. A co proti tomu můžeme dělat?

Co se v nás děje při dnešních zvratech? Jak to působí na náš mozek a jak mu pomoci se adaptovat? Lidé v mém okolí se potýkají s otázkami jako: Proč se mi těžko pracuje? Proč mě trápí tolik obav (ač jsou pro mě spíš jen hypotetické)? Proč mi nedělá dobře, že jsme od sebe daleko? Proč mě šéf nechápe, že se mi těžko pracuje z domova? To vše jsou postesky, které kolem sebe v současné době slyším.

Do těchto otázek a obav dokáže vnést pochopení neurověda – poznání toho, jak funguje náš mozek. Náš mozek je vývojově víc nastaven na hrozbu než na vnímání toho, co je ok. V historii se to lidstvu vyplácelo – bylo potřeba si všímat zejména toho, jestli není někde blízko šelma, abychom přežili. Dříve i nyní tedy běžně prioritně vyhodnocujeme vše co se dotýká našeho přežití i našich sociálních rolí.

Co nám může brát energii

V dnešní době proto můžeme, aniž si to uvědomujeme, mnoho energie spotřebovávat na ostražitost před hrozbou. Když si k tomu přidáme výraznou změnu svých návyků – např. nechození do práce, kde nás bylo společenství, jiné formy komunikace (např. používání Skype bez obrazu – když se jen slyšíme, aniž se vidíme), nové výzvy (jak uspořádat práci na dálku, jak si poradit s tím a oním), rozvolnění režimu, starost o děti, rodinu apod., může toho na nás být prostě hodně.

Každá větší změna nás stojí hodně energie a bere kapacitu i našemu myšlení a rozhodování. Můžeme se proto cítit např. po 6 hodinách práce unavenější, než dříve po 10 hodinách. Můžeme a často máme mozek přímo zahlcen vyrovnáváním se s novým. To nás stojí více mentální kapacity a přitom právě mentální kapacita je náš omezený zdroj.

Možná to znáte… Pracujete usilovně celý den a odpoledne, vám to už nemyslí a vy se snažíte a snažíte, ale pronikavé myšlení, nápady, kreativita nepřicházejí. Je důležité si v takové chvíli připustit, že mentální kapacitu jsme rychleji vyčerpali a nechtít po sobě nemožné. Teprve když si to uvědomíte, můžeme s tím něco účelného dělat.

Co děláte, když vaše mentální kapacita klesá?

Co v takové chvíli činíte? Snažíte se vyždímat z mozku ještě víc nebo jdete dělat něco jiného? Pokud to trápí zrovna vás, zkuste začít vkládat do pracovní doby pravidelné dobíjení mozkové kapacity – běžte se např. pravidelně v poledne na 30 min projít rychlou chůzí a praktikujte všímavost.

Z všímavosti můžete použít jednoduché cvičení … jdu a pozoruji detaily.. najdu 5 věcí, co vidím, 4 věci, co slyším, 3 věci, čeho se mé tělo dotýká (dotyk s cestou, dotek větru, dotek oblečení …) a za 5 minut opět. Nebo si pusťte na cestu svou oblíbenou hudbu.

Možná nemáte možnost svou práci přerušit a postarat se o svojí mentální kapacitu. Pak si zkuste vyjednat v práci podporu, abyste se mohli dobít. Když použijete argumenty, které jste právě získali, měli by vám vyjít v práci vstříc. Každý jsme jiní a máme jiné potřeby, to je třeba si v době mnoha výzev připomínat. Co funguje vašemu kolegovi nemusí být ok pro vás. Vy potřebujete najít svou cestu adaptace a říci si o podporu.

Jak reaguje náš mozek na hrozbu

V současné krizi náš mozek prochází až 3 fázemi ohrožení

1. úroveň – hrozba epidemie byla daleko
2. úroveň – přiblížení epidemie zasáhla naše sousedy
3. úroveň – přímo u nás 

Tyto fáze si můžeme demonstrovat na jarní bouřce v přírodě. Je-li bouřka daleko, jen ji registrujeme (1. úroveň). Blíží-li se, vyhodnocujeme, kde se skryjeme (2. úroveň). Přímo u nás – už moc nepřemýšlíme a neobáváme se a rovnou běžíme se schovat (3. úroveň)

Nic moc se mi neděje, přesto se mi nežije lehce

Paradoxně výzva pandemie je pro nás hrozbou i když v reálném životě ji máme daleko (2. úroveň hrozby blízkosti bouřky). O to víc můžeme být zmateni z našeho přetížení a vnímání více obav a nerozumět tomu, proč jsme více unaveni, ač toho děláme reálně třeba i méně.

Toto se nám děje, díky mnoha změnám, zmatku a nejistotě, jak se náš život, práce, život blízkých bude vyvíjet. Někdo to zvládá snadněji, pro jiného (často citlivé a empatické lidi) to je pořádná výzva. Každý jsme jiní a máme jiné mozky i reakce. Přijměte proto, pokud se vás hrozba více dotýká i když je daleko a učte se svůj mozek adaptovat.  

Čekání na hrozbu, může být dokonce mnohem náročnější, než když hrozba již nastala. Proč? Když je hrozba tu, netrápí nás již nejistota, vymýšlení scénářů, různá „kdy“, „ale“. Je tu již jen velmi jasný cíl (schovat se před kroupami a bleskem 3. úroveň hrozby) a jdeme do akce. Uvolní to mnoho stresových hormonů a my již činíme opatření. Je to pro nás čitelnější a paradoxně někdy méně náročné, než nejistota, co bude.

Jak svůj mozek adaptovat?

Adaptovat mozek na ohrožení není nic jednoduchého. Může vám pomoci si uvědomit, že v životě jedinou jistotou je vlastně nejistota. Dřív jste si toho možná nebyli vědomi, dnes to však na nás doléhá na každého. Je ohrožena naše jistota, vztahovost, možnost kontroly, sdílení a navíc nám často chybí i empatie a podpora okolí.

Potřebovali bychom jistotu, co bude a přitom nic nevíme. Je velmi těžké se např. rozhodovat, když nevíme, co bude zítra, za měsíc, půl roku. Potřebujeme se sdružovat a nemůžeme. Krize pandemie přechází v krizi sociální i ekonomickou.

Co bude dál? Jak budeme fungovat? Jak to ohrozí dál mou práci, mé podnikání, mou rodinu?  Musíme řešit i další věci, které dříve probíhaly bez problémů. Jak to bude s dovolenou, jak s dětmi? Co s tímhle, co s tamtím? Jak se mám připravit, když nevím?  Tyto věci nám také berou energii, která může chybět v našich rozrostlých rolích pracovníků, živitelů, rodičů, učitelů, partnerů a pečovatelů o domácnost bez pomoci z vnějšku.

Jak se s tím vypořádat?

Neexistuje jednoduchý návod, jak se s náročnou dobou vypořádat, protože každý jsme jiný, máme svou vlastní hranici stresu a pomoci nám dokážou různé věci.

Co vám mohu poradit, je učit se vnímat, co se ve vás děje a všímat si, když se necítíte ok a tolik na sebe netlačit, abyste fungovali na všch frontách skvěle. Učte se přijímat, že změny jsou náročnější, než jste si možná mysleli. Nesrovnávejte se s nikým, jste originál a každý máme svou cestu. Možná na ní teď potřebujete se sebou více trpělivosti a nevyčítat si, co se nedaří.  

Když cítíte, že nejste ve své kůži, ptejte se:

1. Co se děje? Co cítím?  Zkuste 1 až 2 slovy pojmenovat svůj hlavní pocit 

Např. obavy / strach / velký zmatek / přehlcení (není pocit, ale může reflektovat, co se děje) / bezmoc / nejistota …

Proč je to dobré udělat? Když jsem něco pojmenoval/a, mi dodá pocit více „známého“. Již nečelím něčemu zcela imaginárnímu. Když jsem pojmenované už zažil/a, je to pro mě menší hrozba. (Pokud jste nikdy nepracovali se svými pocity, může to být těžké.)

2. Znám to z minula?  Kdy jsem zažil např. obavy?  Co mi tenkrát pomohlo?  Co mohu zkusit i teď?

3. Vyhodnocujte, co je reálná hrozba a co mozek nafukuje? Je dobré si v tom dělat pravidelně pořádek.

Hledejte nové cesty, komunikujte, plánujte, řekněte si o pomoc

Když už je toho na nás moc, řekněte si o pomoc. Nechtějte po sobě. abyste pracovali jako stroj. Nenechte se pohltit uzavíráním se do samoty (nebo naopak tím, že na sebe doma více narážíte), rozdělte si doma teritoria a čas na práci, čas na děti, partnera, mějte doma plán, jak společně zvládnete všechny povinnosti. Mluvte o tom, když se cítíte přetíženi a chtějte podporu rodiny nebo od firmy, ve které pracujete.

Máte právo chtít od svého šéfa pochopení pro vaše osobní složitosti i empatii. Připomeňte mu, co možná nevidí – mám doma děti, musím se s nimi učit, mám starost o babičku … Seznamte šéfa, s čím vším se musíte vypořádávat.

Nenechte se přemoci pocitem, že musíte zvládnout vše, co se od vás očekává nebo co od sebe očekáváte sami. Nemusíte! Řešte své přetížení, stavy nepříjemných emocí, nenechte své frustrace přerůst do vážnějšího psychického stresu nebo dokonce vyhoření. Pokud nemusíte šetřit, vyhledejte pomoc terapeuta, kouče a zvládněte své výzvy více v pohodě, snadněji a rychleji se z náročného poučte a najděte nové fungující cesty.

Každý jsme jiní a reagujeme jinak, pro někoho je současnost pohodou a má víc klidu, pro jiného může být velkým zmatkem či ohrožením a to i pokud se mu v reálu nic vážného neděje. Přijímejte své výzvy a učte se na nich sami nebo s pomocí průvodců v osobním rozvoji.

Chcete-li se mnou zůstat v kontaktu, přihlašte se k odběru článků zde.

Přeji vám hodně sil a snadné nacházení vlastních nových cest!